V posledních letech vzrůstá tlak pořadatelů, majitelů turnajových licencí a zejména pak televizních společností na zrychlení zápasů. Týkají se toho především pravidlo "no-Ad" (bez výhod) a nahrazení třetího rozhodujícího setu tzv. super-tie-breakem.

V praxi to znamená, že za stavu 40-40 se hraje pouze jeden rozhodující bod, přičemž stranu, ze které se bude podávat, vybírá hráč na příjmu. Třetí sada je pak, pokud k ní dojde, nahrazena zkrácenou hrou (super tie-breakem) hraným na deset vítězných míčů.

Jako hráčky jsme proti a sepsaly jsme proti tomuto pravidlu dokonce loni petici. Snažily jsme se o jeho zrušení, turnajoví ředitelé si však nakonec nekompromisně prosadili svou. I když s omezením – obě pravidla se uplatňují zatím jen ve čtyřhrách a ve dvouhře jen na malých turnajích kategorie ITF.

Na začátku letošní sezony se navíc na turnajích začalo – zatím jen v rámci mužské tenisové organizace ATP – tvrdě postihovat nedodržení časových limitů ve hře. Není to nové pravidlo, ale rozhodčí byli v minulosti celkem benevolentní. Každý hráč má po odehrání výměny na své další podání 25 vteřin a na grandslamech dokonce paradoxně jen 20 vteřin. Věřte mi, že po delší výměně, kdy musíte několikrát přeběhnout dvorec, je to strašlivě málo. Spousta špičkových hráčů s tím má a bude mít problémy a nesou nový trend velmi nelibě.


Další změna, testovaná na turnajích nižší kategorie, se týká "legalizace" takzvaného prasátka při podání. Míček, který se při podání dotkne sítě, bude považovaný za platný. Podle mne je to zásadní zásah do hry, i když se to na první pohled nemusí zdát. Všichni mají v hlavě nastavenou automatickou reakci – pokud při podání míček škrtne o síť, podávající i returnující hráč přestává hrát. Je to věc, kterou máte v hlavě od malička, a ta reakce je spontánní, okamžitá. Vůbec si nedovedu představit, že by to bylo jinak.

Tlak na zrychlení zápasů je z komerčního hlediska pochopitelný, ale třeba u této poslední novinky zdaleka nejsem přesvědčena, že tomu napomůže.